O nás
Martina
Mým cílem je dávat lidi dohromady – aby byli spokojení jak sami se
sebou, tak i ve vztazích. Partnerství je pro mě zdrojem osobního
rozvoje. Ujasnila jsem si, že spokojenost ve vztahu – i v životě – není o
tom, co se děje okolo mě, ale o tom, jak věci prožívám a jak o nich
přemýšlím. Jsem propagátorkou projektu Rozšířená rodina. Jsem mentorkou a
koučkou pro lidi, kteří tuší, že by se měli vydat určitým směrem, ale
zatím k tomu nenašli odvahu.
"Když jsem byla malá, byla jsem velmi poslušná a hodná holčička. Mí rodiče formovali můj život. Chtěli pro mě to nejlepší, chránili mě, abych se fyzicky nepřetěžovala (chtěla jsem závodně sportovat), vybrali mi školu, abych se dobře profesně uplatnila atd. Já jejich rady následovala. Ve 27 letech jsem zjistila, že nežiju svůj život. Naštěstí jsem potkala lidi, kteří přispěli k tomu, že jsem si tuto situaci uvědomila. Konečně jsem se rozhodla tvořit si svůj život sama. Díky tomu mám pestrý život, který mě baví a mám z něj radost. Není tolik postaven na materialismu, jako spíš na vztazích. Samozřejmě, že překážky v životě potkávám, ale přeskakuji je s větším nadhledem a klidem. Ráda bych, aby přibývalo lidí, kteří si jdou svoji vlastní cestou a naplňují svůj potenciál."
Rozhovor s Martinou
Jak ti bylo, když ti bylo dvacet let?
Já se cítila skvěle, měla jsem pocit, že nemám žádný problém. Až na jednu věc. Nedokázala jsem pracovat se svojí myslí. Vracela se mi jedna myšlenka, stále dokola a já se jí dost bála a neměla jsem se za to ráda, že na ní myslím. Ještě to, že když na něco myslíš, to si přivoláš, mě děsilo a nevěděla, co s tím.
Jak jsi to řešila?
Neřešila jsem to, bála jsem se o tom s někým mluvit, protože to bych ještě posílila. Trvalo mi několik let než jsem se odvážila to s někým probrat.
Jak se na to díváš dnes?
Vím, že každý má občas myšlenky, kterých se bojí a že je to cesta se naučit se sebou pracovat, když najdeš odvahu se tomu postavit. A to tím, že to téma otevřeš a budeš s tím. Je to někdy těžké být na to sám, ale právě proto je možné vyhledat někoho, kdo už si tím prošel.
A kdo ti tedy pomohl si tím projít?
Měla jsem štěstí na mentora a kouče, který byl úplně v pohodě s tím, co jsem mu řekla. Vůbec to nehodnotil, poslouchal mě a pak mě seznámil s tím, jak s tím pracuje on. To mě pomohlo hodně, protože jsem zjistila, že v tom nejsem sama a že to nejdůležitější je ten postoj k tomu. Když předtím člověk utíká celý život, tak pak nemůže být v klidu.
Ještě si na něco vzpomínáš, co jsi řešila ve 20?
Dlouho jsem nevěděla, co vlastně chci dělat. Nebo trochu jsem to cítila, ale nestála jsem si za tím. A tak mi rodiče vybrali obor, který jsem pak studovala. Byla jsem schopna se naučit cokoliv, takže jsem vysokou školu dokončila, ale nikdy jsem se ekonomii nevěnovala.
A samozřejmě jsem řešila vztahy. Nebyla jsem si sebou vůbec jistá a tak jsem se v nich přizpůsobovala tak, že mi v nich nebylo vůbec dobře.
Proč se věnuješ projektu Vzroste.
Každý mladý člověk, potřebuje někoho, kdo mu řekne: Vidím tě, slyším tě, řekni mi víc. Prostor, kde se může naplno otevřít a prozkoumat svůj vnitřní svět. Aby si sám v sobě srovnal, kým na tom světě chce být. Znovu se propojit se sebou a být pak podporou i pro ostatní.
Z čeho vycházíš při své práci?
Baví mě odhalovat, jaká přesvědčení nás ovlivňují, zorientovat se v tom, co se děje ve vztazích, a vytvářet život, ve kterém je nám dobře.
Při práci neřeším věci jen "hlavou". Klasické koučovací techniky propojuji s prací s tělem (embodiment) a opírám se o ověřené metody, jako jsou terapie přijetí a odhodlání (ACT), neurolingvistické programování (NLP) či kognitivně-behaviorální přístup (KBT).
Na každého platí něco jiného a to je zajímavé prozkoumávat. Jde to i s radostí a tím si myslím, že se odlišuji od dalších lidí, kteří se tomu také věnují.